Ani v blázinci není o humorné situace nouze. Alespoň v knize Ivanky Deváté, která se nakonec v této instituci ocitla. A vy se dozvíte, jaká dlouhá cesta ji do této instituce přivedla a co tam zažila. Tento mladík žil tak, aby nezůstal nepovšimnut. Jestliže procházel bytem, zdálo se, že tudy prchá zpanikařené stádo. Jestliže pokládal nějaký předmět, člověk se maně podíval na hodiny, aby mohl svědčit, v kolik hodin slyšel výstřel…

Pokud telefonoval, hulákal, jako by doufal, že dokřikne až do Výmaru. Odcházel-li z bytu, dveře práskly a dům se zachvěl jako dům Usherů před zkázou. Jeho sestup ze schodů, toť vlna tsunami. Myslím, že kdyby tento hoch kajícně rozjímal, drnčela by okna. Žila jsem v neustálém děsu. Reakce mého organismu vypovídaly o jeho dopadu. Při oslovení jsem sebou trhla, div jsem si nezlomila vaz. Při zazvonění telefonu jsem vyskočila metr dvacet bez rozběhu. Stres si začal vybírat svou daň.