První polovina lidského života je dobou budování identity, dosahování výsledků, výkonu. S postupujícím věkem se však před člověkem otevírá nová cesta – cesta, jež zahrnuje omyly, ztráty, bezmoc, utrpení, všechno to, co nás vytrhuje z našeho dřívějšího pohodlí. Tato nová fáze vyžaduje změnu pohledu na sebe sama, v němž se odvážíme dát větší průchod samotnému životu. Tento „pád“ – který ale ve skutečnosti míří vzhůru – je odkazem světových náboženství, jemuž se lidé nejvíce vzpírají a který je v rozporu s běžným míněním. Což platí také – a zejména – pro náboženství křesťanské. Františkánský duchovní exercitátor a zakladatel Centra pro akci a kontemplaci ve své knize umožňuje pochopit zdánlivý paradox, jak se naše prohry a neúspěchy mohou stát podkladem pro další duchovní růst. Opírá se přitom o starobylé mýty, hrdinské příběhy, velké myslitele a posvátné náboženské texty, které ukazují, že jedině ten, kdo padl, „dotkl se dna“, je schopen porozumět tomu, co znamená stoupat „vzhůru“.
