Mezi beletrií a historiografií vede nejasná hranice odnepaměti. Tradiční historický román vychází z premisy, že je coby román realistický, a tudíž že románové ztvárnění historie je realistické – liší se v detailech, nicméně základní linie historického vývoje zůstává nezpochybnitelná… stejně jako byla nezpochybnitelná tradiční historiografie. Obě tyto premisy byly ovšem ve 20. století zásadně zpochybněny, což znovu otevřelo prostor pro pohyb na této nejasně vytyčené hranici. Nová kniha respektovaného překladatele a anglisty Ladislava Nagye se pokouší postihnout různé aspekty tohoto pohybu a načrtnout cestu, po níž se historická próza vydala od romance k románu, načež se oklikou vrátila zpět k romanci, obohacena o poznání, že hlavní silou není kompatibilita s ověřitelnými fakty, nýbrž síla výpovědi.