V románové tvorbě britského nobelisty Kazua Ishigura představují Neutěšenci (The Unconsoled, 1995) význačný předěl. Po světově úspěšném Soumraku dne (The Remains of the Day, 1989, č. 1997), jemuž předcházela dvě raná díla s japonskou tematikou, Vybledlá vyhlídka s kopci (A Pale View of Hills, 1982, č. 2018) a Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World, 1986, č. 1999), se autor rozhodl opustit tvůrčí jistoty, jimiž si vydobyl přední postavení na britské literární scéně: ať už jde o postkoloniální tematiku, „tichý“, ale vycizelovaný jazykový styl, realistický způsob vyprávění ve dvou prolínajících se časových rovinách či celkově melancholické ladění próz.
Nově se pustil do odvážného experimentu: jeho výsledkem je osobitá románová tragikomedie, která si v mnohém nezadá s absurdní komikou Kafkova Zámku či Beckettova Čekání na Godota, případně se satirickým řízem próz Thomase Bernharda. Do nejmenované evropské metropole, připomínající složený portrét Prahy a Vídně, přijíždí světově proslulý klavírní virtuóz. Od jeho vystoupení si místní občané slibují nejen nevšední hudební zážitek, ale hlavně duchovní obrodu upadající obce. Právě hudba představuje ve světě alegorizujícího románu médium, v němž se odehrává veškerý kulturně-politický život – od tužeb a snů nadaných jedinců přes působení občanských spolků až po dění na radnici a krizové zvraty v politickém směřování společnosti. Podaří se klavírnímu géniovi naladit místní lid na kýženou hudebně-politickou notu dřív, než bude muset na další štaci? Dokáže tento duševně labilní spasitel najít v labyrintu neznámého města – kde je snadné zabloudit, nebo se s někým nepříjemně zaplést –, ten pravý klíč k nastartování obdoby „pražského jara“?
Ishiguro získal za dílo, jež v době vydání vzbudilo rozporuplné ohlasy, cenu Cheltenhamského literárního festivalu. S odstupem času je čím dál tím jasnější, že zcela zaslouženě.
